Taje Indie

Píše mi jeden Ind. Je milý, to Indi být umí. Jako výraz náklonnosti si mě vzápětí přidal na Facebooku (ano, každý den mi přijdou "přidávací" zprávy od lidí, o kterých si jen matně pamatuju, že jsem je tu někde zahlédla... mám je ignorovat nebo co s tím, když výraz "přítel", pod který by byli zařazeni, zdaleka neodpovídá tomu, jaký mám s nimi vztah?).

Odepisuji Jabirovi zvesela, protože z přednášek už vím, že není Ind jako Ind a Jabir je Punjabi, což je pro mě bezva studijní materiál. Punjabi je v kontextu Indie prťavý severní region (mno, o rozloze o něco málo menší než ČR), který dále pokračuje do Pákistánu. Když však toto slovo vyslovíte do mikrofonu na párty mezinárodních studentů v Anglii, ozve se nadšený jásot téměř poloviny přítomných. Punjabané prostě houfně opouštějí svůj domov, přesvědčeni, že je tam nečeká žádná budoucnost. Přes široké rodinné vazby si vytvořili pomyslný ekonomický žebřík, po kterém šplhají od Británie, země zaslíbené, za lepším živobytím, penězi, blahobytem. Rodina se složí na letenku, syn se pak stane kuchařem curry v indicko-manchesterském bistru, bydlíc v bytě se svou sestřenicí a prastrýcem, kteří již zde nějakou dobu jsou a pomohou mu vyřídit formality i zakoupit čapátí a rýži. Až syn začne vydělávat, posílá peníze zpět do Punjabi a tak se jeho příbuzní mají lépe, a může za ním přijet i jeho mladá manželka a děti Rahil a Kavya. Ty o deseti letech později studují na univerzitě v Salfordu medicínu, zatímco rodiče si nechali postavit v Punjabi pečlivě oplocenou vilu podobnou hradu, kolem níž se blátě povalují místní krávy. Jednou za rok sem přijedou tito NRI (non-resident Indians) na dovolenou, aby zvěstovali místním, že v Anglii jsou toalety čisté jako křišťál a jídlo tam nemusíte jíst rukama z hliněné misky. A po zbytek roku zeje vila prázdnotou, připomínajíc pomník budoucích lepších časů v oné great Great Britain, za kterými pošilhávají všichni další mladí Punjabané.

To bychom měli... ale jak to vlastně prožívají ti Indové tady? Ztratili na své indickosti, nebo se v ní naopak ještě utvrdili? Ještě než mě Jabir pozve na curry (to je prosím nyní britské národní jídlo), zkusila jsem to trochu prozkoumat sama.

11. října slavili manchesterští Indové jeden z největších hinduistických svátků - Dashera Diwali Mela, či "Slavnost světla". Světlo symbolizuje vítězství dobra nad zlem, což je motiv známý snad ze všech náboženství. V blátivém parku - dějišti svátku - nás uvítalo především světlo kolotočů a rozličných attractions a amusements, jenž se vykytují v neměnné podobě od Matějské pouti po Mys dobré naděje. Nenechme se však mýlit; se setměním se dostáváme do atmosféry díky výbornému indickému jídlu a kapele, která má dle našeho sluchu v repertoáru jen jednu píseň, interaktivně laděnou díky hláškám zpěváka - "all single women - make some noice!" a "all unhapilly married women - make some noice"!

To už se v tmě rozzáří modré hvězdy a desítky děti s opičími maskami jako armáda krále Hanumana vyrážejí do průvodu, v jehož čele tančí lord Ráma a jeho bratr, několikametrové pohybllivé sochy. Kdo symbolizuje co a jak se celá legenda má, se snažíme dát dohromady s Gáborem, ale naše znalosti Rámajány zjevně nejsou úplně dostačující. A to se nám tu zde odehrává jeden z nejznámějších příběhů světové mytologie vůbec.

Definitivně však chápeme, že obrovská typicky hinduistická socha s deseti hlavami a deseti pažemi, tyčící se v areálu festivalu, je ten zloduch, který unesl Rámovu ženu Sítu, a teď dostane co proto. Když k němu lord Ráma se svým lukem dotančí, vyšlehne démonovi z očí oheň a kolem se rozsrší oblaka barevných jisker. Úchvatné divadlo, během něhož démon Rávana vystřídá množství barev, spektakulárně hoří vysokým plamenem a zpoza něho vylétá ohňostroj, za který by se nemusely stydět žádné silvestrovské oslavy. Jak poznamenal Honza, je dobré jednou za čas uvolnit energii takovým způsobem v kolosálním rituálním zničení nějakého symbolu, než ničit v běžném životě věci pravidelně a průběžně, sprejovat podchody a prokopávat odpadkové koše. Jak vidno, děje se to i to...

A za domácí úkol si prosím nastudujte, co je to Swadeshi (alespoň Blanka ví, no ne?)

Momentka pod platany

Veliké a pravidelné, vyplňující celý prostor okna jako oživlý plakát, šumící pozadí nedůležitých dějů. Před nimi - křik, plechovky a černé legíny utíkající podél bloku. Jak blahodárné je dívat se na stromy. Nemuset nic.

Anglie jakoby vzbuzovala v mysli větší kontrasty. Neživotnost předměstských ploch pokrytých domy k žití, pantomimické odpadky brownfieldů a opilé osmnáctileté děti rozsypávající po chodníku hranolky. Dívám se do jejich prázdné struktury dnů, zabalené do fotek na Facebooku, jíž korunují sobotní párty jako erupce energie v unyle plynoucím čase. A pak krásné viktoriánské budovy, za sklem třpytivé recepce hotelů, karneval zboží v obchodech a obrazy nejživoucího života ve fotografiích, které vždy zobrazují něco trochu jiného, než měly. A pak mikrokosmos, radost přátel, potkavších se náhle na ulici. Úsměv indické dívky v knihovně, na kterou kdosi zamával...

Pod platany prochází Soňa. Hodila by se k plotně do venkovské chalupy. Stejně jako my, studuje na univerzitě jazyky nebo sociální vědy nebo něco s dlouhým názvem. Je šťastná, když se může bavit a sdílet život se svými českými přáteli. I já - většina lidí, co mám tady ráda, protnula nějak své cesty s Českem. Jak krásné je procházet v dešti kdesi v North West nekonečným rašeliništěm a zpívat z plna hrdla Nohavicovo Jdou po mě, jdou.

A po krátké snaze o mezinárodnost, Zuzana Lapčíková opět zdobí cimbálovým hlasem můj pokoj.

Nazdařbůh v městské krajině

Víkend... víkend. Čas na kousky roztříštěný, boj o smysl.

Vrátila jsem se z lovu letáčků a chtivě prohlížím svou kořist. Křiklavými barvami vypráví o místech, která musím vidět, o akcích, jenž si nesmím nechat ujít. Kde to jenom je, to živé a pulzující město, kde se snoubí staleté tradice s čerstvým vzduchem moderní budoucnosti v nesmírně okouzlující a zářivě lákavé přítomnosti? Oj, Salford... asi nějaký omyl... copak takhleta rušná ulice-dálnice se stovkami aut, skoro žádnými přechody pro chodce a industriální vizáží, kterou se chodí do Manchesteru, je historické centrum Salfordu z řadou výzmamných památek? A ve skutečnosti ještě k tomu naučná stezka kulturního dědictví? Bezesporu, v marketingu jsou Britové ještě mnohem rafinovanější než Češi...

Marně hledám genius loci Salfordu, který byl před pár staletími větším a významnějším městem než Manchester. Co tu je teď, kromě univerzity? Kde se tu dá normálně chodit, aby se člověk nemusel plížit podél rušných silnic a poslouchat postmoderní svistot aut? Otázky stále nezodpovězeny. Jisté je, že Salford je větší, než kam jsem zatím pěšky došla.

Na rozdíl od našich paneláků jsou zdejší sídliště horizontální a nesmírně únavná svou velikou rozlohou a naprostou unifikovaností. Řadové cihlové domky s plastovými okny, před nimi trávník, auto, popelnice a v lepším případě pár dětských hraček. Co chybí, jsou... lidé. Dům se stal nedobytnou hradbou soukromí, za kterou se prostírá scéna pro odehrávání se života - pokoje, pohovky, stoly a postele, vesmíry věcí a drobnůstek a zvířátek a přáníček na ledničce. Nepřátelské území kolem domu však vybízí hupsnout do auta a odjet za lepšími časy do jiných částí města, třeba do slavné moderní přístavní enklávy Salford Quays. Procházet se po nábřeží kanálu v britském děšti, který nemilosrdně likviduje středoevropské deštníky. Shoppingovat v The Lowry Outlet Mill, kde příznačně visí plakáty Shop until you drop. Shlédnout výstavy v uměleckém centru The Lowry, což je mimo jiné jméno britského malíře žijícího na začátku 20. stol. v Salfordu, po němž se to jmenuje každá druhá věc. A zakončit jízdu na stadionu Manchester United - dnes se tam hrálo rugby a kdo neměl na sobě alespoň jeden kus oblečení s logy a barvami zápasících týmů, byl absolutně out.

Theatrum mundi, chvění hladin...

Ale paní v Job centru nakonec povídala, že město, to není Británie - že člověk musí jet někam ven, na venkov. Jen jestli měla pravdu. Nesmím asi tak šetřit na lístcích na autobus.