Vrcholkov

Stojíme na hoře a kolem... hory. Sbíhají se a rozbíhají, jako linie na matematickém výkresu, rozryté potůčky, které nejsou vidět, ale cítit pod nohama - blátivá mokřiska, kameny, tuhá tráva. Sem tam malý stromek hlohu, který už nepamatuje léta, kdy tu rostly bukové háje.

Peak District se dá shrnout do čtyř klíčových elementů. A to: Ovce, zídky, vřes a kapradí. První jsou po matici roztroušeny v tečkovitém vzorci, druhé určují síť pohledovových hranic, třetí zajišťují podkladový odstín a čtvrté dokončují dokonalý vegetační pokryv. Pro Středoevropana nežijícícho zrovna na poušti v Pouzdřanech je však především divné, že tu nevidí skoro žádné stromy. Jen obzor na hraně kopce, za kterým spěchá, doufajíc v údolí na druhé straně, ale linie se jen oddaluje, oddaluje, odhaluje stádo ovcí...

Ale krásné to je, ležet v trávě. Alespoň pár dnů ukradených času ve městě, kde na horizontu místo ovce skví se hotel Hilton. Umělá krajina skleněno-betonových budov s barevnými vánočními světélky a všemi rozptylovátky pro smysly, které si nežádáme a dostáváme. V ní prožívají svůj život lidé a mí spolužáci jako ve svém jediném výsostném domově, bohatě spokojeni s porcí "přírody" ve školním parku.

Velkoměsto je fenomén, tím víc Manchester. Z nekonečných možností (a jejich porovnávání, zkoumání a vyhodnocování) je však neodolný člověk jako já občas unaven. Proto tak vítám to osvobozující zjednodušení světa do čtyř prvků, dosažitelné ve Vrcholkově...