sobota 13. prosince 2008

Milí přátelé, kteří si čtete tento blog; přiznávám, že jsem špatná bloggerka. Psaní blogu je trochu bič, dluh vůči lidem, které chcete informovat, a kteří na to možná čekají, možná by je to zajímalo, možná se bez toho zcela nakrásně obejdou. Za poslední měsíc o co víc se v mém životě událo, o to méně o tom na blogu přibylo; jistá úměra mezi děním v realitě reálné a virtuální je mi známá už delší dobu. Neschopna o tom podat souvislých zpráv, rozhodla jsem se pro jakousi fotokoláž s popisky článků, které se napsaly jen v mé hlavě.

Děkuji tímto všem, kteří můj blog četli, protože se mi zdá, že už je uzavřen. Přece jen je mi milejší psát maily a dopisy a reflektovat události a myšlenky v nich, i když to zabírá spoustu času - ale zase je to osobní a to mě prostě táhne víc. Vyjadřuji nicméně obdiv všem bloggerům, na jejichž stránky občas zavítám a nachytám inspiraci - zvlášť brněnské intelektuální sekci Láďa, Lenka a Žblebt.

Těším se na vás napříště tváří v tvář.
V.
Vánoce. Návraty, domovy a kořeny. Shledání se významnými blízkými a sám se sebou v nějaké původnější formě, vonící minulostí. A potom zase rychle pryč, když i Ježíš doma v Betlémě dlouho nepobyl?
Češi v světě. Britové nám mávají do daleké eastern Czechoslovakia, hic sunt Prague et leones. U kyrgyzstánských studentů se traduje, jak parádní máme univerzity, a každý sní o tom se na ně dostat. Kdoví, jací jsme mezi východňáry a zápaďáky, možná natolik mazaní, abychom pochytali výhody obou pólů.
Svět promítnutý do malého města Poznaň. Globální atmosféra nadějí, mládí a síly environmentálního hnutí, o kterém se politici zavření v kongresovém paláci dočtou později v novinách. Stop clowning around, take action! Nevýznamná V. u hrotu pera, které píše dějiny.
Nízký strop berlínského metra. Ani ta slavná ZEĎ mezi východem a západem není tak moc vysoká, jak se zdálo. Zato hutnost dějin ve vzduchu města na řece Havel vám zabraňuje chodit rychle a občas i volně dýchat. Váš kabát se stává šedivějším a prší nějak závažněji, než obvykle.
Když se lidé baví, je to tak, že se třeba vskrytu duše nebaví? Všechny fotky z pártyování vypadají tak stejně, šťastně a zoufale nekvalitně. Hledání linek, které spojují lidi napříč zeměmi a kulturami, končí u jednoduchých věcí, protože generují nejrychlejší porozumění a sdílení. Byť je to kompromis.
Kudy kam v Manchesteru bez kostelů. Zničila je průmyslová revoluce, bombarodvání nebo sekularizace, anebo nějak nikdy nebyly? V těch pár málo zahlédnutých se však odehrávají výsostně anglikánské rituály, katolickým pořádkům navzdory.