Zprávy z kuchyně

Sarah jako vždy noří do pánve plné fritovacího oleje zlatavé hranolky. K nim pečené kuře, obloha a broskvový kompot a káva a ubrousek. Páni... ať se jdu vycpat se svou kroupovou polévkou, kterou hltám z dřevěné misky. Původně jsem si myslela, že v Británii si při zdejších cenách potravin nebudu jíst zrovna královsky. Jenže když mi oko padne na přepestré pokrmy mých spolubydlících Západoevropanů, připadám si jako v restauraci a vábí mě to přidat se. Dnes nehodlám být zahanbena a koupím si třeba... pizzu, mražené blamcblomc anebo ready meat & potato dish? Nakonec si z obchodu odnáším brambory, cibuli a mrkev. Asi to není o penězích, ale o zvyku...

Naše kuchyň je během týdne dokonale vybavena. Postupně se objevují různé pánvičky a misky, plech, obracečky, vařečky, cedník na nudle a další věci, které ani neznám. Marion mi ochotně ukazuje, jak zacházet s mikrovlnkou. Pak si s grácií odnáší dušené drůbeží se zeleninou a ananasový džus. Moje kuchařské umění bledne s mou neustálou potřebou porovnávat se s ostatními, takže nakonec se podezřívám, že vůbec vařit neumím. Zachraňují mě jen mlhavé vzpomínky na brontosauří akce, na kterých jsem byla šéfkuchařkou. Co dělat; alespoň, když Honza jedl mou kapustovou polévku s dohromady celkem třemi ingrediencemi, ocenil ji tím, jak je "diverse".

Asi proto že školní menza je drahá, má limitovanou otevírací dobu a vůbec možností kde se pořádně najíst je v kampusu málo, všichni si u nás v domku vaří či alespoň ohřívají hotová jídla. V kuchyni nakonec uvíznou všichni nad hrnkem čaje (María s italským espressem) s otázkami "How was your day today?" Příležitost chvíli sdílet. Nudu, zábavu, těžkosti, bezbřehé hodiny v cihlovém domku č. 17.

Exploring of my limitless possibilities

Univerzita s nejatraktivnějšími webovými stránkami v Británii má v počítačových učebnách starou verzi Internet Exploreru; nejdou v ní otevírat záložky. Během předlouhého procesu zapnutí počítače stihnete si přečíst i kapitolku dvě z první knihy, která se vám úspěšně povedla půjčit v knihovně. Nebo pozorovat místní studenty. Je mezi nimi nemálo Čechů, koncentrovaných převážně na mé fakultě. Protože mluvit česky je nadmíru lákavé, drží se pohromadě. Však Indové si taky mluví indicky a Čínani zase svou řečí, a navíc česky můžete bez problémů pomluvit načančané Britky u vedlejšího stolku.

Hodinka s Češkami v kavárně naučila mě víc než ty všemožné uvítací akce, večírky a výlety. Ne, že já jsem jiná než ostatní, protože jsem Češka. Já jsem i jiná než Češi, protože jsem... ehm... je to otázka životního stylu. Hodnot. Představ o trávení času. Spojuje nás nadávání na koleje, kde nejde teplá voda a internet. Kolečko podpultových informací o tom, kde co jak zařídit, ve kterém domku bydlí kdo. Ale pak musím přemýšlet o tom, co je normální - pro ně a pro mě. Obří shopping centrum plné pokrmů pro smysly, ale samo beze smyslu - jak moc potřebuji věci, které s ostatními hážeme do vozíku hlava nehlava? Jako otroci odsouzení k táhnutí nespočetných igelitek odcházejí proudy studentů z Tesca, ve kterém je tak třikrát více druhů potravin než u nás - fascinující!

Na hudební fakultě zůstávám sama ve starobylé učebně s klavírem. Snažím se na něm vyladit svou duševní disharmonii. Věci, které dělám, a nesouhlasím s nimi. Naštěstí se dá vše šikovně omlouvat tím, že jako sociologovi se mi hodí poznat veškeré způsoby a styly života, celý mainstream s jeho odbočkami do jiných rovin, na jedné z nichž sídlím, a odkud vydávám se přes hory a doly konzumních radostí nahlížet další křižovatky, nejen rovné dálnice. Pochopit to!

A mít nadhled. Jako na hoře poblíž lázeňského městečka Medlock, kde by možná stálo za to ujíst se k smrti Fish & Chips. Na(ne)štěstí Honza tuto variantu vyloučil a hbitě vyhledal cestu z centra. Honza si je totiž jistý tím, co chce, a snaží se to pocitvě a aktivně naplňovat, což je ohromně inspirující... Honza dokonce ani nespí do dvanácti a nefláká se dlouhé hodiny v pokoji. Usiluje o to, aby dny a týdny měly tvar. Bless the Lord his strong personality!

Jinak škola ještě nezačala. Ale nebude to rozdíl, až začne...

Země anglická

Prší. Choulím se do svrchníku?

Ne, pryč se vším českým... ty asociace, které vás napadají a která chápou jenom vaši krajané, známí, přátelé. Snažím se přepnout na úroveň sdílené mezinárodnosti, abych byla schopna rozumět lidem z celého světa. Něco nás možná spojuje. Beatles? Hamburger a pizza? Marks & Spencer? Měli bychom se čemu společně zasmát bez globalizace, která nám zprostředkovává nadnárodní kulturu a sjednocuje různé významy a výklady světa? A navíc nás odnaučí strachu z neznámého - vždyť Londýn je jako Paříž, jako Praha...

Je a není. I bez znalosti jazyka pochopíte, že si máte koupit lístek na metro, kam metro jede, kde se do něj nastupuje. Že když máte hlad, v Subway vám prodají bagetu. Ale když toužíte po něčem jiném než vidět všechny památky a odškrtnout si je v deníku, když vaše kulisy Londýna tvoří zalidněné ulice z Dickensových románů, plné dramatických dějů a situací... těžko hledat uspopojení v letáčcích pro turisty, na kterých stačí zaměnit jména měst či budov a dozvídáme se o čemkoliv to samé v tisícerých obměnách vzletných slov.

Po celonoční cestě žlutým autobusem ocitáme se s Honzou v městě na Temži. Naším útočištěm před nekonečností domů, aut a lidí je na jednu noc umělecký byt Beáty, která pracuje s dalšími středo- a východo-Evropany v kině ve čtvrti Brixton. Hrnek čaje na pohovce na pavlači, plné jen tak odložených věcí ze starých povídek. Beáta je Londýně spokojená, protože jí baví prozkoumávat různé kultury a pobyt tu jí dává něco, co Česko prostě nenabízí. Ale co, prosvítá mi do snu v zeleně vymalovaném pokoji. Ten pocit, prostě ten pocit, že -

Vlak na visutých mostech. Přichází vteřiny z amerických sci-fi filmů, kde velkoměsta křižují rychlodráhy, jezdící vysoko nad úrovní ulic mezi výškovými budovami. Tak to je západní Evropa! Prostá zastávka u univerzity ale dává tušit, že už nejsme v Manchesteru, ale v Salfordu, jenž kdysi býval velkým a slavným městem, než ho rozťaly na kousky dopravní tepny vedoucí do centra moderní metropole M. První kroky napříč univerzitním kampusem překrývají očekávání realitou. Zbývá najít prostor, který patří jen mě - 10m², dvacetosmička, doupě fantazie a seberealizace, určené k ukládání nastřádaných předmětů do nejrůznějších pozic. Asidomov. Uzavřít se a dívat se do sebe.

...na koho slovo padne, ten je solitér...