Veliké a pravidelné, vyplňující celý prostor okna jako oživlý plakát, šumící pozadí nedůležitých dějů. Před nimi - křik, plechovky a černé legíny utíkající podél bloku. Jak blahodárné je dívat se na stromy. Nemuset nic.
Anglie jakoby vzbuzovala v mysli větší kontrasty. Neživotnost předměstských ploch pokrytých domy k žití, pantomimické odpadky brownfieldů a opilé osmnáctileté děti rozsypávající po chodníku hranolky. Dívám se do jejich prázdné struktury dnů, zabalené do fotek na Facebooku, jíž korunují sobotní párty jako erupce energie v unyle plynoucím čase. A pak krásné viktoriánské budovy, za sklem třpytivé recepce hotelů, karneval zboží v obchodech a obrazy nejživoucího života ve fotografiích, které vždy zobrazují něco trochu jiného, než měly. A pak mikrokosmos, radost přátel, potkavších se náhle na ulici. Úsměv indické dívky v knihovně, na kterou kdosi zamával...
Pod platany prochází Soňa. Hodila by se k plotně do venkovské chalupy. Stejně jako my, studuje na univerzitě jazyky nebo sociální vědy nebo něco s dlouhým názvem. Je šťastná, když se může bavit a sdílet život se svými českými přáteli. I já - většina lidí, co mám tady ráda, protnula nějak své cesty s Českem. Jak krásné je procházet v dešti kdesi v North West nekonečným rašeliništěm a zpívat z plna hrdla Nohavicovo Jdou po mě, jdou.
A po krátké snaze o mezinárodnost, Zuzana Lapčíková opět zdobí cimbálovým hlasem můj pokoj.
5 komentářů:
To je krásně napsáno Verunko :)Ten odstavec o kontrastech v Anglii, to je vlastně báseň. Napadlo mne to tak bezprostředně při čtení. Ale to mne napadá u více Tvých textů....že je to vlastně poezie v próze :)
Veru, s kolika cechy se tam vlastne PRATELIS?
Ahoj Verunko, zdraví Tě táta, stránky jsou super.
Ahoj mami, s kolika - tak asi se třemi opravdovymi Cechy a pak s dvěma slovenskými Maďary, což jsou taky skoro Češi, neboť u nás studují...
Tedy, ahoj Maru, ne mami - tak to bylo s předchozí odpovědí :)
Okomentovat